Kubitovo, letos poslední, čtení na víkend

Kubitovo čtení na víkend

Informací je mnoho, kdo má ale čas se tím vším probírat? Možná někdo od novin. Zde tedy prosím – výběr všeho, co se tento týden vyplatilo číst, sledovat nebo poslouchat podle mě, redaktora Hospodářek Jana Kubity.

Dobrý den. Tak letos naposledy a navíc trochu jinak, trochu osobně.

Letos jsem se po deseti letech v roli šéfeditora digitálního vydání Hospodářek vrátil k psaní. V březnu jsem se přesunul do oddělení komentářů jako autor. Měl jsem to v plánu už dřív, ale okolnosti dovolily až od jara.

A bylo to velmi zajímavé. Zejména to, jak se za těch deset let změnila interakce se čtenáři. Dřív, když jsem napsal nějaký článek o politice, tehdy to bylo převážně zpravodajství, samozřejmě do redakce došly negativní reakce a stížnosti, ale to množství a ta brutalita dnešních reakcí mi vyrazily dech.

Moderní komentátor musí být otrlý. Musí snést úplné erupce hněvu, sprostot i výhrůžek. A já jsem bohužel ten typ člověka, který si vroucně přeje, aby ho ostatní měli rádi. (Jak dětské a naivní). A respektu, uznání nebo dokonce obdivu a lásky se vám dnes jako komentátorovi dostane opravdu málo. Spíš vůbec.

Patřilo to k tomu vždy, to je jasné. Jen se mi po tom desetiletém skoku zdá, že ten vztah novinář-čtenář obhroubl až hanba.

Překvapivě nejhorší to nebylo s články o covidu, ale o fotbale, respektive o rasismu na fotbale. To mi přišlo i pár pohrůžek rozbitím huby či něčeho ošklivého na přechodu pro chodce.

Na druhém místě v počtu obdržených hejtů byl pak můj text o cyklistech. A až pak následovala politika nebo covid.

Mým vůbec nejčtenějším komentářem byl letos ten o čtyřech druzích českých odmítačů očkování proti covid-19. Patřil k nejčtenějším textům letošních Hospodářek vůbec, jestli se můžu takhle pochlubit. A bylo zajímavé, jak na něj mnozí reagovali. Sám jsem se domníval, že jsem provedl zřetelný pokus o smířlivost k odmítačům, protože v mé sociální bublině jsou takoví lidé vysmíváni a uráženi. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem v tu chvíli dovedl, o pochopení jejich motivací a říkal jsem si, že se třeba někdo nad nimi zamyslí, už to by byl posun. V reakcích ale převládl dojem, že se nad odmítače vlastně také jen povyšuju, byť jiným způsobem. Ale zase se mezi těmi nespokojenými čtenáři našel jeden, se kterým jsem se pohádal tak mile a kultivovaně, že jsem sám musel trochu změnit pohled na ten očkovací protiproud. Sepsal jsem to, ale text vyjde až příští týden.

Pochopil jsem také během své nové komentátorské kariéry, že v případě Andreje Babiše víc neznamená víc. Jméno dnes už naštěstí bývalého premiéra bylo v mých letošních politických textech asi nejfrekventovanější, jako zjevně i u ostatních kolegů, ale zpětně viděno, ničemu to moc nepomohlo. Sebekriticky přiznávám, že jsem stejně jako většina kolegů z dalších médií nenašel ten správný způsob, jak jeho publiku vysvětlit, že si svojí preferencí škodí. Babiš nakonec volby prohrál, ale myslím, že komentátoři k tomu příliš nepřispěli a navíc mu jeho voliči zůstali a on sám je v tuto chvíli asi největším favoritem ve volbě příštího prezidenta.

Asi nejvíc mě letos bavily texty o státní správě. Ta mi totiž přijde neuvěřitelná. Za třicet let se s ní hnulo tak málo, že bych čekal protestující davy v ulicích. Je to ale příliš komplikovaná materie, a to nejen pro občany. Ani moc komentátorů a reportérů se do téhle oblasti nehrne. Bohužel. Přitom tady je toho k tepání úplné moře.

A velkým tématem byly pro mě sociální sítě, nebo lépe řečeno sociální média. Mám na ně spadeno nejen proto, že nám v klasických médiích berou pozornost a peníze. Nabyl jsem prostě nezvratného přesvědčení, že ničí společnost. A je třeba je regulovat. Stejně, jako regulujeme stovky jiných nebezpečných věcí.

Sám jsem letos zcela utlumil facebook. Nechal jsem si tam jen třináct rodinných příslušníků a nejbližších přátel a pouze tam sleduji pár zajímavých lidí. Třeba Filipa Pertolda. Nebo Jiřího Hlavenku. Nebo Visegradskeho jezdce třeba.

Raději jsem na twitteru, který mě naučil dělat lepší titulky, protože nutí člověka k úspornosti a rychlému pointování. Ale také už jsem musel pozměnit způsob, jakým ho používám. I tady se postupně rozlézá to bahno negativních emocí a anonymních žvástů. Než běžný proud twítů mám raději své oblíbené seznamy, třeba tenhle.

Ale dost o mně. Navíc, mé komentátorství nemělo zase tak dlouhého trvání. Od listopadu jsem se stal editorem celé rubriky a byť budu psát dál, bude to řidší a mojí hlavní starostí bude editace, nošení nápadů, hledání zajímavých autorů a péče o ně. Alespoň mi bude chodit méně nenávistných reakcí.

A vedle toho samozřejmě ještě péče o tenhle newsletter. Děkuju vám všem. A přeju vám do dalšího roku samý zdar a radost.

Dobrý víkend a dobré čtení.

Jestli chcete dostávat Čtení na víkend do své schránky a ještě nedostáváte, napište mi sem.

Jestli už nechcete dostávat Čtení na víkend do své schránky, bude mi to líto, ale co se dá dělat, odhlásit se můžete tady.

Jinak mi prosím pište, co vás napadne, vaše tipy na čtení, na zdroje, či jakékoliv připomínky a návrhy. Jsem vám k dispozici na: jkubita@gmail.com